Benedikt XVI., nomen omen svého slavného zakladatele evropského monasticismu, stojí před podobným problémem: jak zachránit upadající civilizaci? V šestém století, kdy se už definitivně hroutil Řím a civilizace, útlý svazek regulí a nezdolná energie sv. Benedikta vedla k zakládání řeholních komunit a k odklonu od východní poustevnické spirituality. Nová společenství pod heslem „ora et labora“ byla založena na harmonii zbožnosti a práce, duchovnosti, která není odklonem od života, ale naopak, inspiruje činorodost. V temných třech stoletích úpadku zachránila antickou vzdělanost – především řeckou filosofii, univerzální právo a neuvěřitelně i jazyk latinského Říma. Staronová středověká civilizace stála proto ve znamení dvou velkých paradoxů: hledání rovnováhy víry a rozumu a rovnováhy mezi duchovní a politickou relativní autonomií.

Milý Vladimíre, velmi oceňuji, že jste mi vůbec napsal, byť poněkud zuřivě, levice a pravice na sebe dnes místo dialogu jen pokřikují, pozice mají příliš vyhraněné, a každá strana tu druhou považuje za ideologickou nestvůru. Možná to i obludy jsou, protože obě propadají pohanské víře, která není schopna rozlišit mezi pravdou rozumu a dogmaty víry. Jen nábožensky věřící ví, že věří a ví dokonce v co věří, a proto může zachránit svůj nevěřící rozum.

Keď vyjde toto číslo .týždňa, bude po bieloruských voľbách a Alexander Lukašenko sa po štvrtý raz stane prezidentom. Už to, že sa dá takáto veta napísať niekoľko dní vopred, svedčí o tom, že Bielorusko má stále ďaleko k európskej krajine, medzi ktoré by ho mnoho Európanov, najmä v Poľsku, rado počítalo.

Světem letem proletěla zpráva, že slavný anglický astrofyzik Stephen Hawking ve své ještě nevydané knize Velkolepý plán (Grand Design) provokativně napsal, že vesmír vznikl sám od sebe.

Britskou královskou svatbu v Londýně slavila nepochybně většina Angličanů a s nimi téměř celý svět (mluví se až o dvou miliardách lidí převážně u televizních a internetových obrazovek), a tak budou světové vlně zájmu vystaveni i ti, které to nezajímá.

Německá televize uvedla nedávno v seriálu nazvaném zjednodušeně „Němci“ dokument o Karlu IV.

Prostudoval jsem si v prestižním týdeníku The Economist čtrnáctistránkový rozbor hospodářské stagnace Evropy, abych zjistil, jaké má příčiny, případně jak z ní ven a zjistil jsem, že ti renomovaní ekonomové to vlastně neví. Popisují jen měřitelné symptomy.

S Novým rokem, s novým štěstím, jak si teď přejí Rusové, a tak jsem začal naivně v médiích hledat něco pozitivního, jako bych zapomněl, že nelze. Copak jsou tu od toho, aby psali, že je pan Novák zdráv, rodina taky, děkuju, a vyhlídky dobré?

Pod tímhle názvem se kdysi Karel Čapek vehementně rozčílil na pokrytectví českých novin, které, štvavé a katastrofické během roku, o vánocích překypují láskou k bližnímu, sentimentální poezií, domácím krbem, dojatými city a radostnými dětskými očkami.

Jakmile se dnes člověk podívá na nějakou mediální stránku či obrazovku, vypoulí na něj své bludné apokalyptické oko úvaha o krizi: společenské, kulturní, ekonomické, imunitní či manželské. Někdy si říkám, noviny přece z principu senzacechtivosti přehánějí, nesmíme je brát vážně a také se nesmíme poddávat pocitu stárnoucího pračlověka, který už v době kamenné tvrdil, že za jeho mládí bylo všechno lepší a teď v neolitu se svět řítí do zkázy. Co tak asi říkali lidé na sklonku smrtelně ohroženého Říma, kdy to opravdu vypadalo jako konec světa?