Václav Klaus vyryl do českej politiky a spoločnosti stopu, porovnateľnú s jeho predchodcom. Aj keď planetárnej známosti a prestíži Václava Havla sa nepriblížil, jeho presah mimo Česka bol podstatne dlhší, než je bežné u hláv malých štátov.

Finále českých prezidentských volieb, v ktorom Miloš Zeman porazil Karla Schwarzenberga, bolo vybočením z prevažujúcej apatie českej verejnosti voči politike.

Sešli jsme se na tomto historickém místě, abychom si připomněli, že novodobému českému státu přibyl další rok. Od vzniku naší republiky zanedlouho uplyne již sto let. V té chvíli se jistě budeme ptát: Co tato, z hlediska historie relativně krátká doba, navíc přerušená nacistickým protektorátem a poté faktickým područím Sovětskému svazu, našemu národu přinesla; a co jsme svému státu přinesli my, kteří jsme v této době žili?

Viaceré významné osobnosti českého a slovenského verejného života sme oslovili s nasledujúcou otázkou: Myslíte si, že rozpad Československa bol dejinnou nevyhnutnosťou, alebo mohol spoločný štát Čechov a Slovákov za istých okolností prežiť? Prinášame odpovede Václava Klausa, Roberta Fica, Dominika Duku, Martina M. Šimečku, Bélu Bugára a Daniela Pastirčáka.

Celá Európska únia žila vo štvrtok témami ako banková únia či príprava rozpočtu EÚ na ďalších sedem rokov, čo boli centrálne námety summitu, na ktorý sa do Bruselu začali zlietať európski štátnici.

Na zozname „pravdoláskarov“ mi medzi novinármi patrí veľmi čestné druhé miesto. Ťažko by som spomínal na moment, keď som s Václavom Klausom naposledy v niečom súhlasil. A pokiaľ ide o osobnosť druhého českého prezidenta, som toho názoru, že Klaus Českej republike neprospieva, ale škodí.

Tak zase som sa ocitol v nevítanej mediálnej pozornosti. Keď ma premiér Petr Nečas určil za svojho poradcu pre ľudské práva a zahraničnú politiku pred dvoma rokmi a dvoma mesiacmi, mnohé ľavicové skupiny proti mne demonštrovali. A boli toho plné médiá. Keď premiér teraz v októbri spoluprácu so mnou a môj zmluvný vzťah s Úradom vlády ČR ukončil, situácia sa zopakovala, ale našťastie v menšej miere. Teraz žiadne demonštrácie neboli, len záujem médií a žiadosti o rozhovory. Čo sa dá prežiť...

Vláda Petra Nečase je v politickém komatu. Je možné, že přežije hlasování o důvěře, je možné, že přežije i několik dalších hlasování. V normálněji fungující demokracii by se ale už dávno samotná vláda i jednotlivé strany vládní koalice ptaly, k čemu je to ještě dobré. Představme si, že Petru Nečasovi se nakonec nějak podaří přesvědčit rebely ve své straně a parlament schválí těsnou většinou daňový balíček. Legitimita takového zákona bude po všech kontroverzích, které ho dosud obklopovaly, nulová. Odpor veřejnosti vůči vládě, jakož i vůči koaličním stranám, dál vzroste.