Zimomřivé jaro. Na nebi cáry šedivých mraků vedou zuřivou válku a smutné mokré velkoměsto bičují poryvy ledového deště. Ve výstavní hale londýnského knižního veletrhu je sice teplé útulno, a příchod z mokré zimy do tepla je velkou úlevou, méně radostný pohled je ale na prořídlou účast návštěvníků. Ekonomická stagnace doléhá i na knižní trh – nakladatele, knihkupce, distributory i spisovatele, ale zejména na obchodníky s autorskými právy, kteří se právě tady každoročně scházejí, aby prodali své úspěšné tituly do cizích lovišť.

Není divu, že po téměř apokalyptickém dvacátém století se i v Česku zvedá nostalgická vlna po starém Rakousku. Ovšem v prostředí postmoderního relativismu, názorového rovnostářství, ztráty kolektivní autority a dnes už malého zájmu „o smysl českých dějin,“ jde většinou jen o žabomyší války na stránkách vadnoucích českých listů či v odpadním koši mnoha stránek internetových.

V debatách o budúcnosti eurozóny sa často spomína meno Alexandra Hamiltona, jedného z amerických “otcov zakladateľov”. Ako prvý americký minister financií sa Hamilton rozhodol, že americká federálna vláda by sa mala zaručiť za splatenie dlhov amerických štátov po americkej vojne za nezávislosť. Ak by Európa mala štátnika Hamiltonovho kalibru, tak by sa rovnako aj európsky kontinent dôveryhodne zaručil za dlhy Grécka a Portugalska. Bývalý šéf FED-u Paul Volcker v januári napríklad poznamenal, že „Európa sa nachádza vo svojom hamiltonovskom momente, ale, žiaľ, nemá nijakého Alexandra Hamiltona na obzore.“

S Ľubomírom Longauerom, významným grafikom, pedagógom a historikom umenia sme sa stretli pri príležitosti vydania jeho knihy Modernosť tradície. Rozprávali sme sa však aj o jeho živote a skončili sme pri kultúrnej politike a múzeu dizajnu.

V roku 2011 vyšlo niekoľko desiatok kníh slovenských autorov a autoriek a k tomu niekoľko stoviek slovenských a českých prekladov. Vybrať z nich jednu „naj" knihu nie je možné, zostavovať „rebríček kvality" je absurdné. Namiesto toho sme oslovili niekoľko ľudí, ktorí majú ku knihám blízko a spýtali sme sa ich, čo z pôvodnej slovenskej literárnej tvorby a čo z prekladov do slovenčiny a češtiny ich tento rok najviac zaujalo. Tu sú ich odpovede.

Od januára 2011 sme vyspovedali 49 zaujímavých osobností politického, spoločenského a kultúrneho života Slovenska. Zaujímali sme sa o to, čo najradšej robia, keď nerobia, aké sú ich drobné životné radosti, cnosti a neresti. Tak si to zrekapitulujme.

Tak je to konečně tady, poslední (nikoli nejposlednější) summit cestu k fiskální unii eurozóny (Anglie nepodepsala) přísně narýsoval! Disciplinu předevšími i kdyby vedla k eurogeddonu! Automatické sankce za přestupky vůči maastrichtským pravidlům, kontrola státních rozpočtů z centra Unie (teď už Frankfurt), ústavní pojistky, sjednocení daní a výdajů. První krok k Fiskalunionu. Za německý požadavek sine qua non, aby se nemyslitelné mohlo stát myslitelným a Německo smělo přispívat do společné neústavní kasy. Chudáci Němci, bylo jim slíbeno, že se tak nikdy nestane, na rozdíl od Švédska nesměli ani hlasovat, a teď jim politici vnucují názor, že euro, unie i společný trh tvoří nerozbornou jednotu společné Evropy i Německa, kterou oni musí zachránit. Chtěli být dobrými Evropany a teď mají to, co popsal trefně lidový tisk: Deutschland, Deutschland, zahl´ fur alles…

Riaditeľka SNG Alexandra Kusá netušila, že väčšina manažérskej práce bude obnášať  riešenie problémov, ako sú cena elektriny či kto z kolegov má väčší katalóg. Našťastie okrem toho učí na katedre dejín umenia, píše odborné prezentácie a texty do katalógov a pripravuje výstavu umenia socialistického realizmu.

Média musí být nepochybně kritická vůči každé vládě, musí její činy poměřovat tradiční morálkou a přízemním realismem, jinak bychom rezignovali na zlepšování světa a politici by nás brzy přivedli svými nápady a korupcí na mizinu. Někdy mám však dojem, že je dnešní komentariát všude v Evropě (bez ohledu na politický předsudek) naprosto jednotný ve svém pesimismu a negativismu. Jinými slovy – až na malé výjimky není loajální vůči městu a reálnému světu a dokonce ani vůči sobě, jako by se divil, že jsme ještě nespáchali sebevraždu.