Kniha profesora Christophera Clarka Náměsíčníci je typicky absurdním příkladem revizionismu pravd známých a dávno intelektuálně ověřených.

Sotva skončilo politické zemětřesení, jak nazval výsledek eurovoleb Manuel Vals, premiér Francie, ve kterých téměř třetina voličů odmítla – po více než padesáti letech – budovatelský princip „stále těsnější Unie“.

Děsivý masakr francouzských karikaturistů satirického časopisu Charlie Hebdo vyvolal v Evropě pobouření a v Paříži milionovou manifestaci.

V Praze proběhla pod heslem „Nespokojená demokracie“ už 18. mezinárodní konference Forum 2000, na níž jako obvykle promluvili státníci, politologové a odpůrci diktátorských či autoritativních režimů.

Německé noviny a magazíny se o víkendu před skotským referendem za „nezávislost“ skvěly barevnými vlaječkami separatistů ze Skotska, Baskicka, Katalánie, Vlámska, Jižního Tyrolska, Severní Itálie, Walesu i Korsiky.

„Já to ministru Schaublemu vytmavím,” prohlásil financministr řecké revoluční vlády Janis Varoufakis, který teď létá po Evropě, aby získal podporu pro konfrontaci s Německem.

Do skotského plebiscitu za nezávislost, nesouhlasní říkají odtržení, zbývá pár dní a navzdory nadšeným prázdninovým oslavám a festivalům staronové národnosti, jež příchod nemilosrdného podzimu ukončil, mají odpůrci při deseti procentech nevyhraněných voličů stále ještě navrch (53: 47).

Rozhovor s kultúrnym antropológom z Prešovskej univerzity a spoluautorom Atlasu rómskych komunít Alexandrom Mušinkom o skúsenostiach s rómskymi starostami.

Už od pádu říše římské se v západním světě vyskytují dva výrazné lidské typy, které ovlivňují společenské klima i politiku. Optimista a pesimista. Od konce nadšeného 19. století, které věřilo na zářné zítřky a všeobecný pokrok (přečtěte si verneovku), pesimistů, celkem pochopitelně, po katastrofě první velké války a vzhledem k děsivým genocidám totalitních hnědých i rudých režimů vale přibývalo a víry v pozitivní vývoj světa rapidně ubývalo.

Svobodo, ty jsi jak zdraví, jen ten tě cení, kdo tě ztratil, parafrázuji Mickiewicze. Svoboda je paradox, jakmile je, je neviditelná jako čirý vzduch a objeví se špinavé obrysy všeho špatného, k čemu byla použita. Svoboda je volba, obsah nemá. Tak jako demokracie, když toleruje plebejskou rovnost. Všechny komentáře k 17. listopadu, dokonce i ty oslavné, polemizují s mrzutou náladou a rozčarováním. Takhle jsme si svobodu nepředstavovali. Už dlouho průzkumy veřejného mínění ukazují, že polovina obyvatel považuje ekonomickou situaci za špatnou a jen třetina je jakž-takž spokojena.