Vrátil jsem se zpátky. Mezi rybáře. Po třiceti letech mám zase rybářský lístek. Učil jsem se doma na zkoušky, žena Martina ze mě měla legraci, ale já to vzal smrtelně vážně. U řeky je třeba chovat se podle nějakých pravidel, to mi připadá jasný.

Nezhlukujte se, rozejděte se. Praha je už několik staletí hlavním občanským shromaždištěm. Mívá to prostě větší ohlas, když se sejdou lidé na Staroměstském nebo Václavském náměstí a něčeho se dožadují, než když se sejdou v okresním městě u kašny nebo někde na vsi u hasičské nádrže.

Rakušané to v době post-fritzlovské nemají snadné. Mohou se sebevíc usmívat, ale my mediálně zmasírovaní si stejně řekneme, copak mají asi doma ve sklepě.

Žloutenka typu A zažívá v Praze po letech hubených zase jednou zlaté časy. Média po ní skočila jako slepice po flusu. Nebojácní reportéři se nám hlásí v bílých pláštích přímo z infekčních oddělení a rychlými mluvidly nám do mozku vypalují věty jako…hrozivá čísla…se rychle šíří…očkovat…vakcíny docházejí…a už nás masírují popisem epidemie, co zvolna přechází v pandémii.

Dnes o dvou uměleckých outsiderech. Jejich dílo i příběhy jsou působivé. Intenzivní. Ze samoty a bolesti a rezignace na trendy vzniká umění s

Voda je v létě nějak víc na očích. Vedro, žízeň, koupání a tak. Šel jsem a jel jsem se podívat podle trubek, kde se vlastně voda z vodovodního kohoutku v Praze bere.

V Praze byl vysvěcen Jan Kofroň na římsko-katolického kněze. Bude to v České republice první katolický kněz, který bude mít na ruce snubní prsten.

„Jen koukej obětovat kus prázdnin na brigádu a vydělej si nějaké peníze. Uvidíš, budou se ti hodit a taky aspoň poznáš jejich cenu“. Ano, už i takovéhle fotrovské věty jsem svým dětem řekl. Dívaly se na mě při mém proslovu většinou s pohledem, říkajícím tlumočeno slušně: No jen se vypovídej, mudrci!

V Praze na Hradě úřaduje český prezident. Momentálně se, bohužel, už druhé funkční období jmenuje Václav Klaus. Patřím pár let k české menšině, která ho nepovažuje za svého prezidenta. Je mi směšné, jak je sebestředný, jak ze sebe dělá vůdčí typ, přestože je pro mě skutečným prototypem antichlapství.

Bylo mi dva a půl roku a matka mně zdálky chodila ukazovat tanky, zaparkované po celé Praze. V tramvaji jsem pak prý odbojně vykřikoval: Rusáci-hnusáci! a dospělí na mě spokojeně pomrkávali, jako že jsem správně orientovaný. Okupace Československa roku 1968.