V divoké vřavě, kterou čeští sociální demokraté svou nacionálně socialistickou plakátovou kampaní rozproudili kolem zákona o částečné restituci a postupné finanční odluce církví od státu, nemá věcná a rozumná argumentace nejmenší naději. Socdemokraté poškozeni úplatkářskou aférou svého hejtmana Davida Ratha a z nedostatku volitelného programu – těžko slibovat natož prosazovat další výhody sociálního státu v ekonomické recesi – vsadili na české ahistorické protiřímské zaujetí. Nepochybně jejich manažeři uvažovali: jsme v recesi a církev chce peníze, a vyčíslili si, že je 80 procent populace proti. A tak na plakátě chamtivá ruka preláta s briliantovým prstenem přijímá 134 restitučních miliard. To bude v převážně světském prostředí českých zemí bomba.

Není divu, že po téměř apokalyptickém dvacátém století se i v Česku zvedá nostalgická vlna po starém Rakousku. Ovšem v prostředí postmoderního relativismu, názorového rovnostářství, ztráty kolektivní autority a dnes už malého zájmu „o smysl českých dějin,“ jde většinou jen o žabomyší války na stránkách vadnoucích českých listů či v odpadním koši mnoha stránek internetových.

Na potvrzení existence Higgsova bosonu nazývaného z legrace Boží částice se čekalo víc než půl století. Není jen tak urychlovat astronomicky drahým urychlovačem protony třicetikilometrovým podzemním tunelem, nemluvě o výpočtech nepřímých důsledků srážky částic. Vidět je nelze, a tak byla radost z potvrzení standartního modelu fyziky vědců veliká a světová media se radovala s nimi. Horší to bylo s vysvětlováním laické veřejnosti.

Německé veřejné mínění se nachází v psychologické pasti. Už více než půl století politici všech parlamentních stran hlásí doktrinu (a školy i média ji po nich opakují), kterou donedávna představovali jako nebetyčný ideál.

Anglie – někdy Velká Británie, jindy Spojené království, ale nikdy skutečná Anglie – slavila a tentokrát opravdu monumentálně.

Když v roce 2005 Francouzi a Holanďané smetli v referendu unijní ústavní smlouvu, vypadalo to absurdně, protože důvody odmítnutí byly v obou zemích naprosto odlišné.

Nová francouzská vláda ma velký problém. Jak se vyhnout další integraci unie a zároveň získat převážně německé finance na podporu bank a krachujících deficitů jižních států? Francouzské hospodářství je s jihem silně propojeno, navíc stagnuje a jenom společné dluhy mohou odvrátit krizi od Francie.

Postupně, jak se před námi rozvíjí drama dluhové nákazy a zkázy, je na celé záležitosti nejpodivnější záhadný mentální svět europolitiků a jejich eurokratů.

Stalo se, co nikdo nečekal. Kromě anglického premiéra Davida Camerona i český vládní předseda Petr Nečas odepřel evropské nomenklatuře povinný souhlas s „fiskalunion“ a nepodepsal. A co hůř, podmínil jej referendem o euru, čímž dostal do pasti opozici. Ale podruhé se vyjevila i faktická neplatnost veta. Vlak evropské nomenklatury potížisty objede.

Nový rok o slepičí krok, pomalu, nenápadně a optimisticky postupuje kupředu se stoupajícím sluncem na horizontu, a tak je téměř jisté, že noci bude ubývat a světla přibývat. Horší je to o lednovou/ledovou náladu.